Rádi s Václavem cestujeme. A protože naše okolí ví, že nemáme problém, se v rychlém čase rozhodnout, sebrat se a vyrazit, tak občas dostaneme příležitost vycestovat i jako kurýři. A tak někdy z kraje března, oba unavení po zimě, jsme se při večerním čaji zasnili na téma brzký výlet (nejlépe v Itálii) a v tom zazvonil telefon. Všechno občas zapadne do těch správných kolejí, když si člověk přeje přání nenáročné a jednoduché. A naše přání takové bylo. Prodloužený víkend v Itálii, výlet do Pisy a přičuchnout k moři, jenom tak, abychom ještě z něčeho ten konec zimy přežili.                                                        Zásilka měla putovat do vesničky Castellino in Chianti a byl to balík vskutku speciální. Jednalo se totiž o 3.měsíční štěně, rasa Flamberský Bouvier. Do poslední chvíle jsme věděli pouze to, že je 3měsíce starý a váží celých dvanáct kilo. Oba psy milujeme a o štěňatech ani nemluvě, takže jsme se moc těšili rasa, nerasa. Když mi Vena do telefonu z místa, kde zvířátko přebíral popisoval , že je to fňukající, malý černý obřík, tvaru koule, byla jsem okamžitě zamilovaná. Než jsme telefony zavěsili, stačilo se chuďátko malý, samým vyděšením, vyprázdnit (o čemž jsem samozřejmě byla ihned informována vyšilujícím Václavem, který se evidentně dusil…). Navíc, štěně prý poníženě zalezlo do druhého rohu vozu a usedavě brečelo. To už mi, ale mateřské pudy úplně zešílely a letěla jsem na vlak z pražské hodiny jogy,  rychlostí blesku. Než oba dorazili domů, proces vyprazdňování proběhl prý ještě třikrát z toho jednou, pro změnu, z druhého konce tělíčka… Za normálních okolností udělám od vrátek do baráku asi dvacet kroků, v tento moment jsem jich udělala maximálně pět. Bez přezutí jsem opatrně a pomalu vešla (to „opatrně a pomalu“ mě stálo velké úsilí) do obýváku, abych vystrašeného psíka nepolekala a šla jsem rovnou na kolena. Přikrčila jsem se kousek od něj na všech čtyřech a začala k němu chlácholivě promlouvat. Dlouho se ani nehnul, ale po chvíli mu zřejmě zvědavost nedala a tak sebral odvahu a šel si mně prohlédnout blíž. Ta jeho bezbrannost a strach v očích ve mně vzbuzovala takovou vlnu lásky a soucitu, až jsem se neovládla a zvedla ho do náručí ve svém novém, světle šedém svetříku bez ohledu na následky a jeho významných dvanáct kilo. Od toho momentu si nevzpomínám, kdy bych si připustila skutečnost, že matkou mu bude někdo jiný. Někde v pozadí to jistě bylo, ale myšlenka, že ho „vyrvali“ jeho vlastní matce, pak šel z ruky do ruky, aby přišel k nám pouhým„kurýrům“, a my ho po té dopravili dvanáct set kilometrů ke skutečným majitelům, ve mne vzbuzovalo až hysterickou zodpovědnost za jeho pocit klidu a důvěry. Když jsem se ptala na jeho jméno, tak mi Václav sdělil, že Italka, žijící v česku, od které štěně přebíral, o něm lámanou češtinou mluvila jako o panu Buvi (zřejmě tedy po vzoru jeho rasy - Bouvier). A protože nám to bylo celkem sympatické, tak jsme ani nepátrali po podrobnostech, uvedených v jeho papírech a definitivně na něj volali Buví.                                                                                                                                                                                                                Vyrazili jsme na noc s malou obavou, aby Buví nepředvedl svou vyprazdňovací šou, zejména po té, co Václav doslova vygruntoval náš prostorný vůz. Žádné zpestření se naštěstí nekonalo. Za předním sezením jsme mu udělali komfortní pelech na dosah mé pečovatelské ruky (pro případ projevu jeho úzkosti). Díky jednoduché manipulaci se všemi sedadly jsme vytvořili až tak prostorné ležení, že se psík v zatáčkách nekontrolovatelně šinul z místa na místo za doprovodu nespokojeného kňourání. Než jsme se tedy vykodrcali z končin našeho bydliště, posadila jsem se k němu na podlážku vozu a zaujala pozici ochranného mantinelu s permanentním přísunem živočišného tepla. Moje osobní přítomnost okamžitě psíka uklidnila a to ve mně vzbudilo ještě intenzivnější pocit nenahraditelnosti. Když se mne Venoušek několikrát opatrovnicky ptal, jestli vůbec plánuji sednout si a připoutat se jako normální pasažér, že co kdyby nás stavěli, a že můžu nastydnout, a taky že se přesedím a kdesi cosi, vždy jsem odpověděla: „ano, plánuji“.. Po dvou hodinách setrvačné jízdy jsem si sice vzpomněla na článek z časopisu „Sestra“, který se jmenoval „Dekubity nebo li proleženiny“, ale zvířátko se postupně vyškrábalo, až na celé moje stehno, odevzdaně přes něj viselo, slyšitelně chrápalo a povídalo ze spaní…A já byla, jak jinak, nežli úplně na měkko a tedy všechny negativní ozvěny těla z té jedné, přesezené pozice jsem přirozeně potlačila. Ani bych se bývala nehnula, kdyby mi Véna pragmaticky nepřipomenul, jak se nečekaně může stát z malinkého roštomilouškého pejšánka, hrůzostrašně smrdutá a neumyvatelná (zejména vprostřed jakési dálnice) obluda. Úplně jsem s ním samozřejmě nesouhlasila, ale musím připustit, že kapku obavy to ve mně vzbudilo. Od té chvíle jsme již pravidelně zastavovali a Buvího venčili.  Kolem třetí ráno se přihlásila neodkladná potřeba zavřít oči, a tak jsme ulehli na naše šikovná, variabilní sedadla. Během mého neklidného spánku, kdy mě moje přirozené pudy budily, zda li maličký dýchá a je li dostatečně v teple, případně má li stále fyzický kontakt s mou rukou, aby citově nestrádal, jsem prošla zřejmě malou transformací.                                                                                   Po probuzení se „syn“ cítil již o poznání lépe…. Během naší cesty téměř raketově prospíval, měl se čile k světu a dokonce nám začal vracet lásku. Náš svět se skládal z dlouhých zastávek v krátkých intervalech na dálničních odpočívadlech a z roztomilých her, nekonečného mazlení a pochrupávání během jízdy. Každou zastávku mám uloženou jako krátký sestříhaný film, plný láskyplných pohledů, veselého smíchu a jarního vánku, který nám při hrách čechrá srst. Jenomže náš čas se krátil a doba odloučení se blížila. Posledních dvacet kilometrů mě přepadla lehká nervozita, ale situaci jsem si vysvětlovala způsobem - no co, tak jede k dědovi a babičce…Na místo předání jsme dorazili o pár minut dříve a chlapec poprvé vyskočil z vozu sám, aby se proběhl. Všechno nasvědčovalo tomu, že se cítí neohroženě a šťastně. Ovšem až do okamžiku, kdy zastavilo auto s novými majiteli. V ten moment vstoupila do jeho chování nejistota a začal se škrábat zpátky do vozu. Ze stříbrného Subaru Outback vystoupil postarší dobře situovaný pár. Pěkná paní a trochu podsaditý pán si to s přátelským úsměvem víajpí smetánky vykračovali rovnou k nám a já, trochu nejistě (nebo spíš jak přejetá kombajnem), jim vykročila naproti. Můj pokus o přirozeně, uvolněný úsměv, ale v odraze našeho vozu vypadal, jak když jsem si do pusy narvala prkno... A pod rouškou milého úsměvu jsem jako Terminátor rentgenovala každou jejich brvu a snažila se v nich nalézt gesta násilníků.Našla jsem je všechny. Nová matka mi familiérně potřásla pravicí a strčila hlavu do našeho vozu. Buví byl přimáčknutý na protější straně a dělal, že tam není. Musela jsem se pro něj natáhnout, a když po něm paní vztáhla ruku, vyklouzl mi a skočil zpátky za zadní sedačky. Teprve tehdy jsem si uvědomila, co jsem svou náklonností a péčí způsobila a chtělo se mi omdlít. Madam zřejmě vytušila lehké drama ve vzduchu a synka si nekompromisně chytla sama a odnesla do auta. Mezitím, co se s ním řítila na zadní sedačky, pan manžel rozhazoval psí deku do prostoru kufru. Ostřeji na ni syknul po italsku, ať zapomene na to, že toho špinavého a smradlavého čokla položí na potahy vozu. Ne, neumím italsky, ale tohle určitě ten dědek, řekl. Po té, už v konverzaci, pokračovali svou perfektní angličtinou a mně se rozklepala brada rychlostí šicího stroje. Pani se ještě pokusila svůj záměr prosadit, ale marně. Ovšem nutno dodat, že jejich víájpí úsměv tím na lesku neztratil. Bůví nervózně popískával a když pan manžel začal nad ním stahovat roletku kufru, instinktivně jsem vypískla už i já. Oba v ten moment pochopili, že aby odejeli bez ztráty květinky, musí se podřídit mému mateřskému pnutí, které právě gradovalo. Ještě probíhala jakási žoviální diskuze, do které se instinktivně zapojil i Václav se svou plynulou "německoanglickofrancouzskou" řečí a já se tak mohla na chvilku vzdálit a vypustit první přetlak. Brada mi začala entlovat…Našla jsem si v autě dvě igelitky květinového vzoru, vysypala obsah a začala je úhledně skládat do pravidelných čtverečků. Doufala jsem, že vypadám dostatečně vytíženě. Uklidnila jsem se, narvala si prkno zpět do úst alá „smějeme se jako o život“ a vrátila se rozloučit. Mrkla jsem do kufru Subaru, kde mě s přilepeným čumákem na skle sledoval můj syn. S neodkladnou potřebou se rychle a definitivně vzdálit, jsem vyjmenovala všechny zdvořilostní fráze v angličtině co znám – od „have a nice day“, přes „nice to meet you“ až po ty přiblblejší „enjoy your new dog“ atd.. Musela jsem být rychlá, abych ve finále nové rodiče nesrazila jedním kung-fu hmatem k zemi, nevyrvala své dítě z kufru jejich vozu a neujela někam do ztracena, Václav-neVáclav. Chtěla jsem se ještě ve vší důstojnosti zeptat, jestli by nevadilo, kdybychom se na kluka v létě přijeli podívat, ale možná, že to znělo spíš jako – jestli v létě přijedu a kluk nebude oukej, tak si nepřejte vidět ten cajmrsk, staroušové! Dosedla jsem vyčerpaně na místo spolujezdce a rozbrečela se. Vena se odpíchl od místa a po chvilce musel zastavit, aby mne trochu uklidnil. Kolíbal mne, že už má pejsek jednu rodinu a že si určitě rychle zvykne, a že mají určitě velkou zahradu, a že jsou přeci bohatý a že jestli chci, tak mi chytne nějakou kočičku nebo najdeme hezkého broučka……                                                                          Ještě dlouhou chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že mateřské pudy můžou dosáhnout, až nebezpečných obrátek a ovlivnit a přeorganizovat jindy, tak rozumné uvažování. My ženy jsme v mnoha ohledech zranitelné, ale jak vidno, tak vlastním mateřským pudem občas nebezpečné sobě i okolí. Chlap je ve výhodě, ten vykoná jenom to nutné. Psa by vyvenčil, nakrmil, pohladil a předal. Labilita se rodí zřejmě v okamžiku, kdy chudince ženě přestane fungovat mozek. Nebo ještě lépe – on by možná i chtěl (ten mozek), ale to ONA mu nedá šanci a svoje jednání vloží do rukou svých pudů a instinktů. Pokaždé, když se chystám někomu pomoci, podávám si vždy stejnou pragmatickou otázku: Jak svou pomocí dotyčnému opravdu prospěješ…?...no jo, jenže von to byl takovej ňufák bezbranej..…

Jaro. Je to úleva. Po dlouhé zimě mi to vždycky přijde, jako když se přiskříplý nerv umoudří a jednoduše se vyprostí z permanentně bolestivého sevření. Ještě několikrát se ubezpečím opatrným pohybem, že už je ta hrůza pryč - stejně jako každé ráno nejprve kouknu z okna, jestli zima skutečně balí fidlátka. Léto. Přijde mi báječné, že točím čtvero oblečení včetně plavek, roste mi ředkvička, libeček a skáčou mi pihy. Ano, to je nepřekonatelné. Jinak mě léto docela nudí. Malým můstkem radosti přes tu jeho jednotvárnost, je období žní. Když pole zlátnou... Žně rovná se sklizeň, sklizeň rovná se zrání, zrání rovná se podzim, Je jedno v jakém pořadí, ale to nepřeberné množství asociací, které mi vytanou, když je podmětem právě podzim. Jsem asi dítě štestěny, že se v přírodě radostí zblázním, ať je padesát na slunci nebo třicet pod nulou. Ale ten pravý rauš mi přichází teprve s podzimem. Nejtrvanlivější plody se derou na svět a jejich plodičové vyčerpaně shazují svojí parádu a chystají se na zimní dovolenou. Příprava na další reprodukci. A navíc, všechno podtrženo nezaměnitelným šarmem podzimních větrů, které dávají celé té parádě to pravé svěží aróma. Nevím, co se to ve mně budí a odkud to přišlo... a je TO snad s každým rokem šílenější ? Ptám se jen tak řečnicky ... Snad i není, jenom jsem zřejmě pokaždé stejně zaskočena vlnou hezkých emocí, kterou ve mně podzimní období vyvolá. A protože tím to všechno samozřejmě nekončí, tak se mé předzimní vášně pozvolna přelijí do vánoční nálady. Ono si to spolu báječně rozumí. Intenzita pocitů nespadne ani o deko, ba naopak, jenom se pozvolna přetaví a vánočně si graduji až do 24.12.....

Bryndám všude vonné oleje, suším jablka, šípky a poslouchám pohádky, povídky a staré jazzové vykopávky. Kdyby vonní Františci voněly i bez podpálení a nebarvily černě, asi bych si je strouhala i do pleťového krému, abych byla stále svému opojení nablízku. To kdyby náhodou přišla nějaká odporně pragmatická a neodkladná záležitost a já si mohla tu složitost vyložit jaksi s větším nadhledem.

Je jen několik z těchto bodů, ve kterých se moji blízcí se mnou ztotožňují. Pochopitelně, na jednoho až příliš vzruchů a emocí... Také suší ovoce nebo slastně vdechují podzimní vzduch a sladce si tupí nebo svěží smysly z výparů aromalamp. Ale neznám vůbec nikoho s kým bych mohla vnímat tu mojí nádheru jako celek. Jsem v ní úplně sama. Jsem v ní úplně sama a šťastná. Ale trochu trvalo, než jsem pochopila, že můžu být, přiznávám. Je třeba vědomě živit svůj vnitřní svět a tvořit si cesty ke štěstí bez nároků na to, jestli někdo půjde stejně jako já, ať je jakékoliv roční období. Podzim je svým charakterem složitá doba, navíc s celou tou přípravou na zimní přežití. Není lehké připravit tělo a domluvit psychice. Ale ta naše psýcha potřebuje jenom pár jednoduchých podmínek, tvořených z něhy a lásky k sobě samým, ať to zní jakkoliv. Poslouchat sebe sama a sledovat vnitřní hlas instinktu, to neudávají pouze pravidla jogy, ale zejména každý z nás. Věřím, že i tato bohatá doba, která nás zahnala do svých vyhřátých příbytků, otevře v každém z nás nějakou radost v podobě vůní, hudby, večírků s přáteli, která nás nabije a šťastně doprovodí k zimní hibernaci. A jak stačí dělat si radost a mít radost, že ostatní ji mají taky. Ne, v tom žádná věda není. Přeji tedy každému z Vás, kdo jsi vstoupil na půdu mého tvůrčího vyznání a kdož jsi dočetl má slova až potud a jsi utrápen v podzimních depresích a jiných chmurech, abys opravdu CHTĚL objevit své radosti, ať nové, nebo zapomenuté z dětství a nechal koňovi, co život krátí.