Milé jogínky, jogíni,
někdy si zkrátka podvědomě zvolíme jinou trasu, než li tu, po které zrovna jdeme a všechno je rázem vzhůru nohama. Nechtěla jsem se dlouho moc ztotožnit s myšlenkou, že ta má cesta se vlastně odklání od našich společných hodin. Pokoušela jsem se ještě vymyslet způsob, jak nepřetrhat vazby, ale nelze to. Možná je to otázka půl roku, možná dvou měsíců, kdy se mi povede opět se potkat na společných hodinách.
Přeji Vám všem, aby každý den byl jako "pozdrav slunci".
Aby jste stále věděli, že máte krev v žilách, kterou je třeba prohnat celým tělem pomocí dechu... nic víc není třeba.
Díky za pochopení a za přízeň.
Jana
